o Alpách

Geologie - https://cs.wikipedia.org/wiki/Alpy

Vznik - Počátek vzniku se datuje do doby kolem spodní křída, kdy se na dno geosynklinály, neboli mořské rozsedliny v oceánu Tethys usazovaly sedimenty. Ve třetihorách, asi před 40 až 60 miliony let vlivem natlačování Africké desky na Eurasijskou se začaly vrstvy usazenin vrásnit, tzv. alpínská orogeneze. Výrazné vyzdvihování probíhalo na přelomu třetihor a čtvrtohor. Dalším faktorem modelování pohoří bylo pleistocénní zalednění, po němž nám zbylo pouze něco kolem 3 000 km² ledovců, četné kary a jezera (největší Bodamské).

Složení - Alpy jsou složitý příkrovový horský systém. Ze severního a severozápadního směru byly kdysi nasunuty hlavní, největší příkrovy. Z hlediska geologické stavby můžeme Východní Alpy rozdělit na Centrální krystalické Alpy (rula, svor a břidlice), Severní vápencové Alpy (vápenec, dolomit) a Jižní vápencové Alpy. Ve vápencových Alpách převládají horniny zejména z období triasu, jury a křídy (usazené horniny z druhohor). Na severozápadním okraji Západních Alpách (Vnější krystalické Alpy) se také vyskytují pásma vápenců. Krystalické Alpy se dělí na Vnější (hercynské krystalické masívy a Vnitřní (pevninské příkrovy a metamorfované horniny). Centrální masívy tvoří jádro (žuly, ruly a krystalické břidlice), které je zbytky starších hor z karbonu.

Členění - Nejběžněji se Alpy dělí na dva velké celky - Západní a Východní Alpy. Hranici těchto celků tvoří spojnice mezi Bodamským jezerem, Rýnem, sedlem Splügenpass, řekami Liro a Mera a Comským jezerem. Západní Alpy zabírají asi 40% a Východní Alpy 60% celkové rozlohy systému.
Současně uznávaná hranice mezi těmito celky nebyla odjakživa vedena tímto směrem. Do roku 1919 bylo rozdělení Východních a Západních Alp podle politické hranice. Nejvyšším vrcholem tehdejších Východních Alp byl Ortler. Tato východní část se totiž nacházela na východ od švýcarských hranic. Členění do jednotlivých pohoří je v literatuře nejednotné a mnohdy zcela rozdílné nebo až chaotické. Z mnoha skupin jsou osamostatněny jejich významné části (Savojské Alpy a Mont Blanc). Od řady horských masivů se zase oddělují tzv. Voralpen (alpská předhůří). Hranice těchto předhůří (Bavorské předhůří, Hornorakouské předhůří apod.) nejsou pevně vytýčeny. Nejvyšší vrcholy systému se až na výjimky nacházejí v Západních Alpách. Vrcholů dosahujících výšky 4 000 m je 60, ovšem pouze jeden (Piz Bernina, 4 049 m) náleží do Východních Alp.

Západní Alpy - Do tohoto celku patří takřka celé Švýcarské Alpy a některé části Italských Alp. Oblouk Západních Alp je otevřený k východu a obklopuje severoitalské nížiny Piemontskou a Lombardskou. Tato část pohoří leží západně od linie Bodamské jezero - horní tok Rýna. Obecně lze říci, že hory Západních Alp jsou vyšší a mají strmější svahy s velkými výškovými rozdíly. Nelézají se zde nejdelší a nejrozsáhlejší alpské ledovce. Mont Blanc na italsko - francouzských hranicích je se svými 4 807 metry nejvyšším vrcholem Alp a zároveň celé Evropy (pokud nepočítáme kavkazský Elbrus s 5 642 metry). Dalšími významnými vrcholy jsou např. Matterhorn na švýcarsko-italských hranicích či Jungfrau a Eiger v Bernských Alpách

Východní Alpy - se skládají z celků : Rakouské Alpy, Italské Alpy, Slovinské Alpy a malou částí i Švýcarské Alpy. Sněžná čára Východních Alp dosahuje 2 800 metrů na severním a 2 900 metrů na jižním svahu. V této části dosahují nejvyšších vrcholů Ötztaler Alpen (Wildspitze 3 772 m) sahající k švýcarským a italským hranicím. Sem naštěstí zasáhl turistický boom o něco citlivěji, než v jiných oblastech, takže na ploše kolem 500 km² narazíme jen zřídka na známky lidské činnosti, například přehradní nádrž Gepatsch, několik sjezdovek a malé vesničky. Na západě jsou ohraničeny Innem a na východě údolím Ötztal. Za ním pak navazují Stubaier Alpen (Zuckerhütl 3 507 m). V západní části jsou rovněž panenské, ale Brennerský průsmyk (1 371 m), který je ohraničuje z východu dnes slouží jako dopravní tepna z Innsbrucku do italského Bolzana, čili ideální místo na využití svahů pro sportovní a rekreační účely. V tomto průsmyku vedla už v roce 1772 silnice, 1867 železnice a dnes dálnice A13. Dále na východ pokračují Zillertalské Alpy s kvalitními lyžařskými areály v okolí Mayrhofenu nebo na severním svahu hory Olperer (3 476 m). Některé sjezdové tratě jsou až 12 km dlouhé. Ve Vnějších Alpách se s místy věčného sněhu nesetkáváme. Na severovýchodě mezi řekami Inn, Rosanna a Lech se táhne v délce 40 kilometrů romantické horské pásmo Lechtaler Alpen s nejvyšší horou Parseierspitze (3 036 m) nad městečkem Landeck. Horská silnice mezi Imstem a Elmenem překonává hřeben v sedle Hahntennjoch v nadmořské výšce 1 905 metrů. Hlavní hřeben Východních Alp dosahuje délky takřka 500 km.

Druhohory - Hevetidy - Ve Francouzských Alpách je trias zastoupen krystalinickými masívy, tvořící část vindelické pevniny. Oblast severozápadně od vindelické pevniny označujeme jako facii (uloženinu) germánskou, facie alpinská je na jihu. Ze všech tří vrstev se v helvetských příkrovech vyskytují pouze dvě: spodní část zastoupena slepencem, pískovcem a křemencem a střední vrstva v subalpinském pásmu tvořena dolomity, které se místy pro svou hnědou barvu po zvětrání označují jako „kapucín“. Ve švýcarských helvetidech je nejdůležitějšími horninami röti dolomit (odpovídající kapucínu, pouze jinak nazvaný) a quartenské břidlice (slín spolu s pestrými břidlicemi).

https://lide.gymcheb.cz/~jarajtm/geologickyvyvoj.html